Den 64 (So) - Poprvé v Barmě

Hlavní turistická třída v Bangkoku, Khao San Road, nikdy nespí. A my taky ne. Teda Danča si na 1,5hod schrupla, ale už v půl čtvrtý ráno ‚vstáváme‘, abychom se dobalili a ve 4 hod byli u Family Marktu ready na minibus, co nás má vyzvednout. K našemu překvapení přijíždí úplně narvaný lidmi, ještě asi další 4 se tam musíme vejít, všichni včetně objemných zavazadel. Anglán vedle mě snídá v autě, Thajci za ním beželi až z hostelu a snaží se ho přesvědčit, aby už dojedl a vrátil jim nádobí, ale nedá si říct… V autě jsme nejspíš jediný střízliví, teda snad i řidič, doufejme…

Před pátou ranní jsme na letišti, v poklidu se odbavujeme, mám necelých 15kg, Venda necelých 22 kg a 2 neobjemné batůžky naložené těžkými věcmi. Dáváme si poslední „thajskou“ snídani, pěkně vajíčka s párky, fazolemi, rajčetem a nekřesťansky drahými tousty s máslem a džemem (2ks za 55 bathů), ale i tak jsme si je dali. Výbornej čajík do konvičky, samozřejmě jak jinak Danču Thajci nemají rádi ani poslední den a přinesli jí nejdřív místo brusinkového čaje kafe. Bleee… No a pak už přes rámy hurá do letadla, odlet 7,20. Na eskalátorech je nametenj týpek a chce si nás fotit s jehoužasnýma mega slunečníma brýlema… jestli tohle si pustí Mynmar přes hranice, pak musímeprojít taky! Venda se hrozně těší na výhledy z letadla, ale hned po startu usínáme.

Za 1,5hod přistáváme v Rangúnu, ale přeřizujeme si hodinky o půl hodiny méně, takže se v Barmě ocitáme v 8,10, rychle na imigrační, poučeni z předchozích front předpokládáme dlouhé procedury u úředníka (navíc ještě nikde jsme k vízům nemuseli vyplňovat další 3 papíry – zdravotní prohlášení, nic/něco k proclení a arrival card + departure card, kterou nám samo nechávají). Na jezdících schodech nás opět snímají kamerou na zjištění tělesné teploty, Danča chvátá do fronty, Venda ještě dovyplní poslední papír. Kupodivu to tu jde rychle a ani ne za 10 min už čekáme na bágly. Krouží kolem taxikáři, ale nikdo nepokřikuje „Where you go, where you go!“ a nenutí se. Až když máme batohy a chystáme se k východu, nesměle nás oslovuje chlapík v sukni a nabízí odvoz do centra za 7 USD. Je to lepší cena než uvádí naše zbrusu nová Lonely Planet z roku 2009, takže to bez dohadů bereme. U východu nás předává kolegovi, ten už nás vede k autu, ještě čekáme na řidiče. Ten nemluví ani slovo anglicky, ale chlapík, co nás vedl k autu jede s námi, jmenuje se Maung Moe, je příjemný, nenásilně přátelský, umí anglicky, a bez nátlaku se i tak snaží z nás vytáhnout peníze. Během 30 min jízdy k námi vybranému místu Three seasons hotel nám nabízí Yoma hotel a 15denní organizovaný výlet. Překvapuje nás, jak je otevřený co se týče politické situace. Veškerá doporučení z knížek berou za své. Nemáme místní nutit se o politice bavit a když začnou oni, tak se prý máme držet zpátky, může to být nastrčený špion. Říká, jak armáda zakázala po veřejnosti už i policii používat v Rangúnu motorky, jelikož jsou rychlé, asi moc koukají na akční filmy... Dost možná je tak Rangún jediným městem Asie, které není zaplaveno spoustou řvoucích skútrú.Také po dlouhé době jedeme po pravé straně, ovšem náš řidič také sedí na pravé straně. :) U autobusů a náklaďáků prý řidič vždycky má závozníka, který kontroluje situace z levé strany. To se asi jednou vláda chtěla pomstít Anglii za předchozí nadvládu a zbavit se jednoho z dědictví, takže se ze dne na den začalo jezdit vpravo. Ale spíš se pomstili obyčejným lidem, ptotože nikdo si nemůže dovolit nové auto, zatímco nesmírně předražená stará auta se dováží ze sousedních zemí, kde se všude jezdí vlevo.

Maung Moe má doporučení pro svou agenturu a výlety dokonce v čestině, samozřejmě jen to nejlepší. Yoma Hotel je prý v centru, ten náš je prý daleko, navíc tam nefunguje stopro elektřina. Dohodli jsme se, že zastavíme v Yomě, koukneme na pokoj a pak budeme pokračovat do toho našeho, ať máme srovnání a můžeme si vybrat. Recepční se usmívají, holčina nám ukazuje 2 pokoje, zatím neuklizené, ale celkově je poznat úroveň (lednice, TV, čajová sada, skříň a docela prostor, žádná plíseň, koupelna je ok, navíc jeden z pokojů má vanu!). Moc nechápeme, proč nám ukazuje 2 pokoje, jelikož na výběr nemáme, jeden z nich už je obsazený, ten bez vany. ;) I tak pokračujeme do Three seasons hotel, náš průvodce vypadá překvapeně, že nechceme hned zůstat, ale nijak neprotestuje. Three seasons má hezké venkovní posezení, uvnitř před recepcí jsou také sedačky, pár lidí se tu už poflakuje, asi dobré místo na pokec a sbírání info, navíc hotel má osobitý styl, místo se nám moc líbí. Bohužel bez rezervace je obsazeno. :( Dáváme se do řeči s paní sedící na přezahrádce, zjišťujeme, jak je to tam s elektřinou, je třeba ověřit pravdivost slov našeho průvodce a zjistit, jestli jsou Barmánci taky ulhaní jak Thajci, když chtějí něco prodat. Pak nám nezbývá než se vrátit do Yomy, navíc tady to teď vypadá, že už 4 lidi čekají na pokoj a další 2 po rozhovoru našeho průvodce s recepční odcházejí, najednou je plno. Máme výhodu, nemusíme čekat na uklizený pokoj, jdeme přednostně, ale bohužel nám dali protekčně ten bez vany. Asi jsme ho vyfoukli těm, co čekali dole u recepce. Díky bohu za průvodce, asi bychom dál běhali po městě a sháněli ubytko. Vypadá to, že v Barmě bude znát, že je sezóna, sice tu není tolik turistů, co v Thajsku, ale navíc Barma nemá takové kapacity, takže asi bude třeba pár dní dopředu plánovat a dělat rezervace na hotely a transport. Poprvé na recepci po nás chtějí oba pasy, navíc si dělají kopie a nesou nám bágly až do pokoje. To se nám v Thajsku za dva měsíce stalo jen jednou. Pokoj je čistý (kam se hrabou Thajci, i když si myslí, že jsou strašně čistotní), na záchodě je cedule desinfected.

Vašík oznamuje průvodci, že jsme individuální cestovatelé, že od něj zájezd nekoupíme, i tak tvrdí, ať jedeme s ním, že si v agentuře třeba něco vybereme. Sídlo má v 15. patře budovy Olympic tower. Znovu se nám snaží prodat zájezd, spíš se vyptáváme na způsob dopravy, autobusy, vlaky, mapy města, jak je kde otevřeno (bus 24hodin, jinak obchůdky, agentury v So odpo a celou Ne mají zavřeno). Chce nám prodat letenku do Mandalay, že cesta autobusem trvá strašných 14 hodin. Letět nehodláme, autobus prodávají za 20 USD, to mají asi 7 USD provizi, to taky nekoupíme. Chlapíkovi pomalu dochází, že s námi velký kšeft nebude. Poslední kapkou je, když se Venda se nesměle ptá, jestli ty mapy Rangúnu jsou opravdu zdarma. Venda balí rovnou obě dvě, Maung Moe docela rychle otáčí a chce se nás slušně zbavit. :) Ukazuje nám užasnou vyhlídku na Rangún z jejich balkónu a přeochotně směr k našemu hotelu, nám zase dochází, že taxikem se už nesvezeme. Ještě si u něj měníme USD na Kiaty (1 USD=1000 Kiatů za 100 dolarovou bankovku). Docela nás to baví, že jsme si zjistili, co jsme potřebovali, ale jinak jsme se nenechali ukecat, pěkně jedeme podle svého.

Ještě jdeme v 15. patře do kavárny Sky View, která má překvapivě WiFi a ještě víc překvapivě funguje s dobrou rychlostí. Před odjezdem jsme všechy varovali, že se spíš budeme ozývat z mobilu, protože internet bude asi vzácností. Nakonec je vše naopak. Internetové kavárny jsou pomalu na každém rohu, zatímco roaming pro české operátory neexistuje. Dáváme si náš první barmský drink – jahodové frappé a ovocný koktejl, už máme dopito, ale nikdo nás neruší, že bychom si ještě měli objednat. Dohledáváme poslední info a razíme do hotelu, konečně spát! Cesta trvá tak 15 min, chodníky jsou rozbité, někde jsme četli, že spíš než okradení nám v Rangúnu hrozí, že někam nenávratně zahučíme, což vypadá docela reálně. Je tu horko, ale jiné než v Thajsku, není tu taková vlhkost, takže se hned nepotíme a nelepíme. Potkáváme děti a ženy s bílým make-upem na tváři (tanaka), chlapi jsou v sukních (longyi). Říkáme si, že ještěže jim tady kdysi angláni něco postavili, těžko říct, co by tady dneska měli. V hotelu se na nás každý usmívá, jdeme rovnou spát, stejně už je poledne. :)

Vstáváme někdy v 6 večer, ale dál ještě odpočíváme na pokoji, pročítáme materiály, nemáme doteď ani přibližný plán cesty, máme jen vytipovaná místa k navštívění, a to jsme chtěli mít vše podrobně, když jsme tu jen 25 dní. Kolem 9 večer vyrážíme do ulic města, první večer si nemůžeme nechat ujít. Našli jsme obchůdek, kupujeme si sušenky a Vendovi ještě jeden zvýrazňovač, až si může dělat poznámky dvěma barvičkama. :) U pokladny vidíme něco jako naše pedro, takže Venda dvě bere. Prodavačky se nám smějí, je to cukr. Oni se smějí stejně asi pořád, když vidí cizince, jsou jak malé děti, bezprostřední, milí. Anglicky se snaží, alespoň ceny umí říct, takže se aspoň dozvídáme, kolik tak může stát voda, atd. Pokračujeme v prozkoumávání, připadáme si jak po výpadku elektřiny, kromě pár míst v přízemí a aut na silnici není v dohledu žádné veřejné osvětlení. V květnu 2008 se nad částí Barmy přehnal cyklon Nargis, takže tu přišli o velkou část už i tak chabého veřejného osvětlení. Ale v podstatě nejspíš až na nové hlavní město Nay Pyi Taw není  nikde v Barmě eletřina k dispozici 24h. A i těch pár hodin provázejí výpadky v dodávkách, takže se žádný podnik neobejde bez vlastního generátoru.

Procházíme pár venkovními ‚hospůdkami‘, narážíme na jednu, kde jsme se odhodlali si vybrat jídlo. Sedíme na pidi židličkách u pidi stolečku, máme pidi talířky, mističky a konvičku a hrnečky jak náprstky. Všichni se na nás smějí, k jídlu jsme navíc dostali polévku, salát a čaj. Jíme konečně něco jiného než jen čili a kari. Porušujeme další zásadu, tentokrát to je nejíst čerstvou zeleninu (Budeme čekat, co naše žaludky na to. Byli jsme hodně varováni, že v Barmě zhubneme, tak uvidíme jaká bude realita). Venda dojedl polévku a hned mu přistála další plná miska. To samé nám udělali se salátem a čajem, rýže raději na talíři trochu necháváme, nedokážeme si představit, že tu hromadu nám přinesou ještě jednou. :) Jídlo bylo výborné, zase po dlouhé době vidíme česnek a cítíme něco kromě pálivého i u masa, Venda si dal rybí kuličky a Danča krevety v nějaké sladké omáčce, která byla lehounce pálivá. Ještě pak sedíme u druhé konvičky čaje, místní se kolem 10 docela sházejí na jídlo. Servis je tu super, jen pořád jiný než u nás, prázdné talíře nám ze stolu nikdo neodnáší. Všichni se na nás smějí, nejdřív jsme si mysleli, že nás malí kluci pozorují, mají židličky hned proti nám, ale oni sledují, kdo kde co dojí, aby mohli přinést hned další. Všichni se na nás smějí, hlavně když si chceme nafotit jejich kuchyni. Připadáme si jako o sto let nazpátek, jídlo se vaří na otevřeném ohni a venku nic nesvítí. Kam se hrabe Hong Kong se svými mrakodrapy a  osvětlením. :)

Touláme se dál, procházíme kolem pánského holiče, koukáme jestli nemají za kolik co je, jelikož mají ceduli v AJ a najednou nás obklopilo 6 dětí, přiběhli se šíleným hlukem. Jeden klučík mluví anglicky a oznamuje nám, že je zavřeno, ale že zítra zas bude otevřeno a střihání je prý za 1500K, což je 27 Kč. Na nějakém blogu psali, že běžně střihání stojí 500K, někdo za to dal 2000K a ostatní to komentovali, že se tak ničí ceny pro další cestovatele. No, asi jim rádi dáme 1,5USD. :)  Jim to udělá větší radost než nám těch 18 Kč ušetřit. Potkáváme místo, kde místní hoši hrají na kytary, pořád se na nás všichni smějí.

Nakonec jdeme na točené pivečko Myanmar, dávájí fotbal Arsenal x Everton. Místní jsou docela fanoušci, Rosický dává gól, opakujou jeho jméno. Danča je jediná ženská v hospodě, ale snad taky jediná ze dvou lidí, kdo nemá sukni. Hádejte, kdo je ten druhý? :) Kolem půlnoci zavírají, za 4 piva chtějí 2 USD, tyyy jo, pivko za 9Kč jsme snad ještě neměli, i v Přehořově je za 10Kč. :) Ještě si v hotelu objednáváme barmskou snídani a strašně nadšení prvním dnem a tou změnou po 8 týdnech v Thajsku usínáme. Máme strašnou radost, že jsme v Barmě!