Den 367 (Po) - Nejmenší tučňáci

Přispáváme si, přece jenom potřebujeme dýl na probuzení a vyhrabání se. Po Vendově královské snídani vyrážíme nejdřív k Tasmánskému ledovci, po 8km prašné cesty nás čeká 30minutová procházka na vyhlídku na modrá, dnes už úplně zelená jezírka a další špinavý ledovec. J Nicméně výhled do údolí zpět k jezeru Pukaki stojí za to a Tasmanské jezero taky.

Vracíme se přes most po prašné cestě na hlavní a v Omarama dobočujeme do údolí Waitaki, kde začíná síť přehrad a jezer. Jako první navštěvujeme přehradu Benmore na krátkou procházku a obědový piknik. Po obědě si lebedíme v sedačkách s vyhlídkou na tyrkysově modrou hladinu jezera, sluníčko nás opaluje. Ale jen chvíli, protože mi najednou dochází, že jsme v oblasti se zákazem kempování. No nic, už jsme po obědě a aspoň vyrazíme dál.

Kolem přehrady Avienmore a Waitaki jen projíždíme, abychom měli víc času ve vápencové oblasti kolem Duntroon. Ještě před Duntroonem jdeme obhlídnout maorské malby na pískovcové skále Takiroa, jedno ze dvou zachovaných míst. Místo maleb ale nacházíme visací zámek na bráně a na dálku vidíme, že kus skály je sesutý, později se dozvídáme, že od letošní zimy. V Duntroonu navštěvujeme Vanished World centrum, bohužel na všechny možné zkameněliny se podívat nejdeme, protože nemáme ani čas ani cash. Dostáváme mapku Vanished World Trail a pokračujeme mimo hlavní po stopách pískovce. Zajíždíme k dalším maorským malbám Maerewhenua, tentokrát máme víc štěstí, skála stojí na svém místě, jen těch maleb je tu nějak hodně, některé se podobají grafitům z nedávných let a je nemožné s určitostí odhadnout, které vlastně jsou ty původní. Malby přinášejí spíš zklamání, ale za výhled a mírumilovnou krajinu ta odbočka rozhodně stojí.

Elephant rocks jsou zábavnější, pobíháme po zahradě balvanů se sloními rozměry rozesetými prostě všude, jde o místo natáčení filmu Cestopisy Narnie. Čas a vítr nás ale popohání k další přírodní památce o pár kilometrů dál, tentokrát Anatini Whale Fossil Site, kde nacházíme za sklem zkamenělé kosti velryby, přesněji řečeno jedno žebro, jedna lopatka, kus čelisti a jeden obratel. Celé místo má atmosféru a ty krávy pasoucí se v údolí jakoby sem patřily. Pískovcové skály nás doprovázejí po zbytek dnešní cesty do Oamaru, kde nás čeká naše první pozorování modrých tučňáků.

Většinou se na NZ dají tučňáci pozorovat v přírodě, přes den jsou k vidění na moři, na pevninu se do svých hnízd vracejí až za soumraku a před východem slunce už zase vyrážejí lovit na moře. Modří tučňáci jsou nejmenší ze svého druhu, váží jen 1kg a dorůstají 40cm. Jsou docela společenští, žijí v koloniích a rodiče se vždy po několika dnech střídají v shánění potravy a sezení na vajíčkách. Vyskytují se jen kolem NZ a na jihu Austrálie.

Oamaru je vyjímečným místem, kde na okraji města a přístavu u starého pískovcového lomu bylo založeno centrum Oamaru Blue Pinguin Colony, které se zabývá monitorováním kolonie tučňáků. K tomu tu postavily tribunu, ze které mohou platící návštěvníci pozorovat jejich nástup na pláž. Je to s odborným komentářem, ale jsou zakázány kamery a foťáky.

Na základě tipu od Čechů nemáme v plánu jít dovnitř na tribunu s další minimálně stovkou lidí, ale procházíme se podél břehu u parkoviště. Oproti polední pauze přidáváme 3 vrstvy, čepici a rukavice, abychom byli na pozorování řádně připraveni a čekáme na šero. První tučňák se na rampě objevuje ve 20.44, další si ještě dávají na čas, pak jich postupně připlouvá několik skupinek v počtu mezi 5 až 15. Vždycky se nahoufují a pak statečně v řadě vyrážejí překonat silnici a parkoviště a dostat se do svých nočních příbytků ve starých dnes již nepoužívaných nádražních budovách a okolních křoviskách. Vždycky se ještě zastaví na okraji silnice a rozhlížejí se než jeden z nich sebere odvahu a udělá první krok, aby se rozpohybovala celá skupina, takové malé stádečku. Jsou strašně vtipní, hlavně když se třeba jeden pozapomene a pak se rychle snaží dohnat skupinu. Utíká, strašně se kolíbá ze strany na stranu a vypadá, jakoby měl každou chvíli přepadnout přes ty svoje malí nožičky.

Jsme tu sami a užíváme si tyhle modré tvorečky z bezprostřední blízkosti až do chvíle, kdy placená show končí a začínají projíždět auta a autobusy. Lidi vyskakují z vozidel a nahánějí a nadbíhají tučňákům, aby ulovili super fotku s bleskem, jsou na odstřel. Autobusy zastavují na silnici a zhasínají světla, tučňáci jako by cítili bezpečí zabíhají pod autobusy a pak už je to jenom kousek domů přes otevřené prostranství. Jeden se nám zabíhá pod Vandu, jak ho lidi vyplašili a oddělili od skupiny. Jsou ostražití a dávají si na čas, poslední jedinci se do svých příbytků dostávají až kolem 11hod, počet odhadujeme tak kolem 40. Ze tmy a bezpečí se ozývá spoustu hlasitého ‚skřehotání‘ , sem tam ještě vykukují z různých míst a občas přebíhají. Je načase je nechat o samotě.

Na spaní si připadáme alespoň částečně zastrčeně uprostřed parku, kde je pár aut, ale budeme muset brzy ráno odjet než začnou lidi vyrážet do práce.