Den 365 (So) - Světový Model T

Ráno nestartujeme tak brzo, jak jsme si slibovali. Popojíždíme 300m na parkoviště před Pak & Save. Nejvíc času asi zabíjíme u knížek, chceme si pořídit nějakou o místním ptactvu, ale už několik měsíců si nemůžeme vybrat. Možná přesněji řečeno, furt nám je nechtějí zlevnit. Ale jak se říká, líná huba, holé neštěstí… V druhém obchodě už jsou vstřícnější a mezi velkým množstvím slev na různé tituly ochotně nacházejí i rubriku, pod kterou zařazují náš vybraný wildlife, s uvedenou slevou 50%. Po pravdě řečeno, není nám jasné, jak si to ospravedlnili, jestli se jim to hodí pod kuchařky nebo autobiografii. J

Krajina od Chch je samá rovina, široké řeky, pastviny a v dálce zasněžené vrcholky. První zastávku si dáváme v Geraldine. Na malé městečko to nevypadá až tak ospale a nudně, nějaký kostelík, hospoda, harmonikář na ulici a mají tu spoustu malých podniků. Neodoláváme a kupujeme si v místní mini čokoládovně indiánka. Při odjezdu si všímáme posledních několika stánků, které tu ještě zbyly z dnešního ranní trhu, co jsme prošvihli. Tak proto ten ruch… V místním I-Site dostává Venda výbornou mapu, tak se s ní dostáváme mimo hlavní vyasfaltované cesty. To je náš oblíbený NZ. Štěrková cesta, krásná zvlněná krajina, pár farem (u některých parkují letadla), spousta ovcí na zelených pastvinách... a my s Vandou.

Po sváče na okraji přírodní rezervace mříříme do Pleasant Pointu, ale hlavním cílem není městečko samo, ale Památník Richarda Pearse s replikou letadla, který nás čeká po cestě. Richard Pearse je označován za prvního člověka ve vzduchu ještě před bratry Wrighty, tedy alespoň v novozélandském podání. Hned při příjezdu na hlavní silnici musíme jet pomalu, je tu několik skupinek lidí, hned na druhý pohled zjišťujeme, že tu probíhá cyklistický závod. Projíždíme cílovou rovinkou a po pár metrech na nás troubí auto, předjíždí, rozmachuje se rukama. Proč se tak rozčiluje? Má pocit, že tu Danča jela pomalu? Tyhle kiwáci a jejich praštěný troubení! Akorát se ocitáme u Památníku, zastavujeme, chlapík taky. Cože? Co jsme to udělali za prohřešek, že mu stojí za to vystoupit z auta a mířit k nám? Pán ale gestikuluje směrem ke střeše a zadku auta, a Vendovi to dochází. Ztratili jsme botu, co se sušila na střeše! Spadnout o vteřinku dřív, tak mohla třeba i někoho trefili! J Děkujeme za upozornění a po odfocení památníku se stejnou cestou vracíme k našemu odpočinkovému místu u rezervace najít i tu druhou botu. Udivuje nás, jak daleko jsme je obě dvě popovezli. J

Do Pleasant Pointu už jen to jen kousek, centrum městečka je uzavřené, následujeme objížďku, bohužel nás navedla opačným směrem z města než jsme chtěli. Při otáčení se vedle nás po kolejích šine historické auto a za ním v dálce vidíme funící parní lokomotivu. Co se to tu děje? A když už se stejně musíme otočit a dostat se na opačnou stranu, tak se při té příležitosti jdeme mrknout i do centra dění. Lokomotiva už se přihnala do historického nádraží a z auta se vyklubal Ford Model T, jediný Model T jako železniční vůz na světě, o který tady pečují v místním muzeu. Návštěvu muzea jsme pro nedostatek času zavrhli a ejhle, stejně nám to nakonec vecpali. O kousek dál už slyšíme moderátora s mikrofonem, předpokládáme nějakou dražbu a ona to přitom soutěž 4 střihačů ve střihání ovcí. Pleasant Point se opravdu zdál být Příjemným Bodem na naší cestě. J

Přes Fairlie už naše cesta vede rovnou bez zastávky k jezeru Tekapo, které poctíme naší druhou návštěvou. Je krásně slunečno s mírným větříkem, takže se nám naskýtá bezchybný výhled na jezero v pozadí se zasněženými horami, tentokrát je to ale bez odrazu v jezeře. Zdržujeme se chvíli na pár fotek, taktéž u Good Shepherds kostela, a pak už opouštíme místní krásy a dvě desítky turistů a směrujeme to do naší dnešní cílové destinace k jezeru Pukaki. Už z dálky je vidět Mt. Cook, tady nám oproti minule počasí přeje, konečně si můžeme prohlédnout tyrkysově modré jezero se zasněženými horami a dominujícím Mt. Cookem. U ička si již tradičně vaříme večeři, ovšem tentokrát už ne po eskymácku v rukavicích. J Kromě pár turistů, co se tu na moment zastaví, je tu naprostý klid. Při večeři si užíváme západ slunce a se setměním se vydáváme na osvědčené místo na nocleh, teď na jaře jsou tu ale už 3 auta, takže musíme popojet o kousek dál k lesíku, třeba aspoň naše myška v noci naskočí k někomu jinému. Udělali jsme všechna možná protimyší opatření, tak snad nás nechají vyspat.